Hawkinsův deník - 2. část

 

 

16.7. 1967: Večer mám hlídku. Půl dne jsem se snažil naučit nové rekruty do CIDG, jak se navzájem nepostřílet, když dostanou do ruky M-1. Congové prý ostřelovali raketami Da Nang. Koupilo to 12 našich a 45 dalších bylo prý zraněno. Jdu se vyspat na ten večer.


25.7. 1967: Tak mám za sebou další třídenní hlídku. Udělali jsme okruh po ,,našich'' vesnicích. Měli jsme jen jeden vizuální kontakt. Než jsme se ale přiblížili, žlutí už seděli ve dvou člunech a odplouvali pryč. Jinak všude klid. Ani vesničani nehlásili nic podezřelého. Všichni se jako vždycky shromáždili uprostřed vesnice a Crocker je jako obvykle očkoval. Já mám ale smůlu, protože jsem při návratu do Nui Peku šlápl přímo do pasti a rovnou na punji. Hornster mě zachytil právě včas, takže jsem se na bambusový bodec jenom trochu napíchnul, místo abych si prošpikoval chodidlo skrz naskrz. Ale i tak mám v chodidle zatracenou díru! Jako by těm mým nohám nestačila už plíseň. Crocker mě sice hned ošetřil, ale bolí to jako čert! Bůh ví, co na tom bylo za svinstvo! Radši o tom moc nepřemýšlím. Doufám, že to nebude nijak vážné.
Jinak 4. pěší divize prý jižně od Duc Co vyhladila asi 40 severovietnamců. Ještě jsem četl nějakou svodku o cestě pár našich papalášů po jihovýchodní Asii. Co se děje v politice mě ale moc nezajímá. Taylor, Clifford, McNamara - všichni jsou mi ted' úplně ukradení!



6.8. 1967: Dnes jsem se vrátil z Plei Ku. To zranění rozhodně nebylo tak neškodné, jak jsem si snažil sám namluvit. Rána se samozřejmě zanítila a ještě v noci jsem dostal horečku. Nakonec mě musel Huey dopravit do Plei Ku do nemocnice. Pár dnů jsem strávil v horečkách a pak jsem se jenom válel na lůžku a vychutnával si bezpečí spánku ve vojenské nemocnici. Taky jídlo bylo lepší, než v táboře.

A dění na bojišti? Nějak jsem neměl přístup k novinkám. Slyšel jsem jen, že na letadlové lodi Forrestal bouchla nějaká munice a údajně tam zahynulo hodně našich námořníků!



14.8. 1967: Po delší době opět píšu. Tady se neděje nic převratného. Já se můžu ukousat nudou, protože si stále ještě doléčuji nohu a tak nedržím ani strážní službu. Ani nechodím na hlídky. V podstatě jenom dohlížím na naše CIDG, učím je střílet, klást miny a bojovat na krátkou vzdálenost.
LLDB a naši Montagnardi z CIDG podnikají poměrně často výlety k hranici. Téměř vždy hlásí ostrý kontakt. Je tam prý dost rušno. Naše letadla opět bombardovala cíle v severním Vietnamu: Lang Son, Lang Gai, Lang Dang (čert ví, kde to je, jsem ale líný podívat se do mapy) a napaden byl prý i Douimierův most v Hanoji. Vůbec je poslední dobou kolem Hanoje nějak rušno. Před časem hrozil klukům v kabinách za napadení cíle v blízkosti Haiphongu vojenský soud a ted' tam prý naše letectvo běžně útočí na letiště. Že by už starý Ho konečně sklízel, co zasel?

21.8. 1967: Včera jsem byl poprvé od svého zranění venku. Nic se tam nezměnilo. Jen pár stop po Ho Či Minhových sandálech a nějaké cáry masa kole jedné z našich min. Nervy pracovaly, neustále jsem za každým keřem viděl přikrčeného Conga, ale jinak jsem v pořádku.

Od rána nám armádní rozhlas neustále připomíná, že předevčírem nějaký poručik Vernon se svým UH-1 vytáhl u Chu Lai, žlutým před nosem, nějaké naše kluky ze sestřeleného vrtulníku. Rejžožrouti je už prý měli, ale tenhle Vernon a jeho kulometčíci je rozprášili raketami a M-60 a naše kluky vyzvedli. Není nad dobré zprávy pro udržení morálky.



23.8. 1967: Už druhý den prší. Život se pro mě vrací do běžných kolejí. Držím stráž, cvičím horaly, pudruju zaplísněné nohy. Už jsem dlouho nepsal domů. Poslední dobou na to nějak kašlu. I na deník. Včera mi nějaký vesničan dal napít bůvolího mléka. Připomnělo mi to domov.
Včera asi 7 mil od nás sestřelili partyzání jihovietnamský vrtulník. Byli jsme se tam dnes podívat a pročesali jsme okolí, ale nikdo nepřežil a Jihovietnamci si navíc pro své mrtvé už byli. Chtěli jsme tam nachytat alespoň někoho z druhé strany, ale nevyšlo nám to.

28.8. 1967: Počasí se konečně umoudřilo. Zato zásobování vázne. Pořád samé fazole! Jinak život tady - rutina. Hodinu jsem vystavoval slunci své zničené nohy, ze kterých jsem sloupal pruhy kůže. To byla pohoda. Dal jsem si taky asi šest cigaret těsně za sebou, abych si to vychutnal.
Zato v celém ostatním jižním Vietnamu je asi veselo. Včera provedli partyzáni sérii útoků proti civilním cílům v celé zemi. Nejvíce to schytalo prý Can Tho a Hoa An. Rozhlas mluvil o téměř 400 mrtvých civilistech!



31.8. 1967: Nuda nuda. Ráno jsem se vrátil z celonoční hlídky venku a probudil jsem se až po poledni. Zprávy z bojiště jsou opět depresivní. Partyzáni raketami napadli mariňáckou vrtulníkovou základnu v Phu Bai. Zabili dva naše a 17 zranili. Taky zničili 13 helikoptér. Nějaké ztráty někde utrpěli i Jihovietnamci, ale už mě to nebavilo poslouchat a radši jsem si s klukama zahrál pokec. Zase jsem prohrál! Zatracený Bronson!

1.9. 1967: Už jsem myslel, že je po mně! Chybělo málo a nenapsal bych už ani řádku! V noci se nám do tábora dostali Congové!!! Proto tady byl tak dlouho takový klid. Jeden z těch bastardů nám dokonce vlezl do bunkru! Už jsem viděl všechny svaté. Ty svině se pak ještě bránily v jedné části základny. A dokonce se jim podařilo si k nám prokopat tunel!!! Čert ví, kdy a jak se jim to podařilo. Člověk musí spát s odjištěnou bouchačkou v posteli! Myslím, že dost těch bolševických hajzlů máme i mezi našima CIDG a LLDB. Všichni se na člověka usmívají, ale sotva se otočí zády, už přemýšlejí, jak mu zakroutit krkem. Osobně jsem přesvědčený, že bez pomoci od někoho uvnitř základny by se přes perimetr nedostali. Ráno jsem se o tom bavil s Hornsterem a Defortem a ti si myslí totéž. Kolikrát se ptám, proč jsme vlastně tady. Mám kvůli tomu deprese!
Každopádně si ten průser někdo šeredně odskáče! A řekl bych, že velitel našich Vietnamců si to za rámeček nedá. Po té poslední probdělé noci a vzrušujícím dni jsem utahaný jako štěně. Jdu spát.

 

přejít na 3. část deníku

přejít na hlavní stránku Kampaň jednoho hráče

zpět na Úvodní stránku